pátek 3. srpna 2018

Nikdy není pozdě na...

Tento týden uzrálo moje rozhodnutí naučit se mluvit chorvatsky. Takový ten small talk sice jakžtakž zvládám, ale je to s trochou češtinoangličtinopantomimštiny... Poslední roky se naše zahraniční dovolené lokalizují stejně právě sem a to ještě navíc na stejné milované místo, do stejného apartmánu, ke stejné paní. A tak je načase naučit se aspoň něco, ať můžu s milou paní Baricou hodit řeč.
Jedeme po dálnici, kolem mě chorvatské hory a já mám čas přemýšlet. První myšlenka byla, jestli nejsem stará na to, začínat se učit další jazyk, ale jak nad tím tak hloubám... já jsem se vlastně nikdy učit něco nového nepřestala. Fakt. Pořád se něco učím, pořád s něčím začínám (nerovná se dokončuji:).
Ve dvaceti jsem maturovala.
V jednadvaceti jsem si udělala základní potápěčský kurz (plus víceméně úspěšně absolvovala zkoušková období na dvou vysokých školách [a zároveň se vdala]).
Ve dvaadvaceti jsem navázala kurzem nádechového potápění.
V pětadvaceti jsem s pár měsíčním miminkem dokončila vysokou školu. A řekla, že školu už nikdy.
Nicméně hned ve dvaceti šesti jsem nastoupila na jazykovku (angličtina).
V sedmadvaceti jsem se s nástupem na mateřskou s druhým dítětem začala učit španělsky.
Ve 28 jsem navázala na jazykovce angličtinu v dalších dvou stagích.
Ve 29 jsem začala běhat.
Ve třiceti jsem měla tři děti a oprášila jsem aspoň s pomocí Duolinga svou angličtinu a pokračovala ve španělštině.
V jednatřiceti jsem se sice nezačala učit nic nového, ale začala má spolupráce s Rodinným centrem, která se nabaluje jako sněhová koule (a mně to vůbec neva, protože mě to děsně ba:). Ten rok byl jeden z nejnáročnějších.
Ve třiceti dvou letech jsem se nedobrovolně (ale moc jsem se nebránila) začala učit karate.
No a je mi 33, chci složit zkoušku na bílej pásek, učit se chorvatsky a když se splní mému prostřednímu jeho velké přání, tak to vypadá, že se začnu taky učit hrát na svůj první hudební nástroj :)
Vlastně nikdy není pozdě na to, začít cokoli ♥

P.S. toto je ze srpna 2018 z konceptů. Bílej pásek v karate už mám, chorvatsky jsem se ještě učit nezačala, ale vypadá to na ukulele (přál si a dostal prostřední) a klávesy (přál si a dostal nejstarší). Oproti plánu jsem se ale zase naučila háčkovat :)

středa 24. ledna 2018

Evidence zázraku

Ztratila jsem zlatou náušnici. Zjistila jsem to až u večeře, ale bylo mi jasné, že jsem ji nejspíš ztratila už kolem poledne, kdy jsem si z hlavy sundávala lyžařskou kuklu. Skoro jsem to obrečela, dostala jsem je za dceru a i kdyby to byla bižu, mají pro mě velkou citovou hodnotu. Zrovna nedávno jsem na sebe naprášila, že lpím i na maličkostech, tak tohle je fakt velká ztráta.
Prohledali jsme celý pokoj, prohmatala jsem všechno oblečení, chtěla jsem hledat i další den na dojezdu pod svahem, kam za noc přisněžilo pět centimetrů prašanu.
Ptala jsem se i na recepci, jestli náhodou někdo...
"Ne, bohužel. Ale neztrácejte naději, tady se dějí zázraky."
O hodinu později jdeme na večeři. Ve vchodových dveřích hotelu mně padne zrak na cosi mezi kobercem a prahem. Z nepochopitelných důvodů se sehnu... Na dlani mám svou ztracenou náušnici a hledím na ni jak tele na nový vrata. Ležela tam víc než 24 hodin a netroufám si odhadovat, kolik nad ní prošlo lidí, včetně nás, několikrát.
Neztrácejte naději, zázraky se dějí...